Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít + 25. 2. 1949 Josef Toufar

Publikoval 25.2.2018Aktuality, Úvahy

„Pacient měl na pažích, a to mezi lokty a ramenem, modřiny a působilo to dojmem, jako kdyby mu někdo v těch místech utahoval paže nějakým škrtidlem. Pak měl modřiny v obličeji, které působily starším dojmem. Operace na mne působila strašným dojmem a to z toho důvodu, že pacient měl v břiše velkou spoustu tekutiny, s čímž jsem se před tím nikdy nesetkala. Mám stále před očima to velké množství roušek, které jsem spotřebovala na vysoušení břišní dutiny.“ (Zdravotní sestra – instrumentářka Růžena Kozlová-Mladá, Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli, Pelhřimov 2012, str. 195).

Josef Toufar se narodil v roce 1902 v Arnolci na Jihlavsku. Prožil prosté dětství v rodině, která měla pět dětí. Rodina provozovala hospodářství, a také místní oblíbený hostinec. Josef Toufar nebyl žádný velký intelektuál, byl však společenský typ, který se nebál vystupovat před lidmi. Když mu v roce 1927 zemřel otec, nastal v jeho životě zásadní obrat. V Toufarovi totiž postupně uzrávala touha stát se katolickým knězem a ačkoliv měl pouze základní vzdělání, našel odvahu toto své přání realizovat. Rodinné hospodářství a hospodu převzala jeho sestra s manželem, začali mu vyplácet pravidelně dědictví a on tak mohl odejít v šestadvaceti letech studovat gymnázium, a po té ihned nastoupit na studium teologie do Hradce Králové. Po vysvěcení na kněze v roce 1940 sloužil primici ve farním chrámu ve Zhoři. Během války i po ní byl jako kněz velmi aktivní. Několik let působil v Zahrádce, kde se mu podařilo oživit nejen skomírající farnost, ale i napumpovat žíly společenského života obce, stejně jako dohlížet na formování mladých, když založil SKM – Sdružení katolické mládeže. Toto sdružení bylo velmi živé, utvářely se v něm nejen pevná přátelství, ale i budoucí křesťanské rodiny. Propojovalo veškerou mládež z okolí a bylo na rozdíl od místního Svazu české mládeže velmi vyhledávané. Po únorovém komunistickém puči se stal Toufar velkým trnem v oku komunistů z Ledče nad Sázavou, kteří začnou žádat o jeho přeložení. Zahrádečtí se za něj postavili a 345 z nich podepsalo žádost o zrušení jeho přeložení, dokonce za něj chtěli v březnu 1948 i demonstrovat. Pětiset členná demonstrace však byla pod hrozbou zatýkání rozpuštěna. Josef Toufar byl přeložen do Číhoště, kde však namísto zahálky pokračoval v aktivní pastoraci.

Číhošťský zázrak

Během kázání o třetí neděli adventní 11. prosince 1949 došlo k tomu, že se rozhýbal kříž nad svatostánkem a zůstal vychýlený o 45 stupňů. Sám farář Josef Toufar tuto událost neviděl a byl na ni upozorněn farníky. O situaci udělal záznam a obešel 19 lidí, kteří se mu přihlásili, že rozpohybovaný krucifix viděli. Některé ze svědkyň ještě stále žijí a promlouvaly o Číhošťském zázraku v dokumentu České televize „Jako bychom dnes zemřít měli“ (mimochodem, část tohoto dokumentu se odehrává v děsivých prostorách káznice na Cejlu). Číhoštský kostel se díky křížku stane vyhledávaným místem, dalo by se říct téměř poutním. Bylo to v době, kdy začínaly komunistické represe, rozplizlý strach čpěl na každém rohu, a tak jakýkoliv druh soudržnosti v těchto zlých časem musel být nesmírně povzbuzující a inspirující pro život. StB Číhošťský zázrak prošetřila, bagatelizovala ho a nakonec označila za podvrh. Pohybující se křížek nad svatostánkem tak odsoudil faráře Josefa Toufara k smrti. „Byla již tma, řekla bych asi půl šesté, když přišli na faru dva neznámí muži a představili se, že jsou novináři od nějaké agentury. Chtěli vidět vnitřek kostela a samozřejmě křížek. Strýček ochotně vyhověl. Zastavila jsem ho u dveří se žádostí, aby se přioblékl, protože je už venku i v kostele pořádná zima. Vyměnil si svetr za teplejší a vzal si kabát. Čepici jsem mu ještě stačila podat. Poté s neznámými odešel. Ve zlé předtuše jsem za ním poslala chlapce – byl u nás na faře v bytě a studoval ledečské gymnázium, Stanislav Chvátal se jmenoval. ‚Běž honem k Trtíkům, ať strýček není sám sám s nimi v kostele.‘ Za chvíli se vrátil vykulený, že se v kostele nesvítí a že když vyběhl před faru, zaslechl zvuk motoru rozjíždějícího se automobilu a druhé viděl, jak zatáčí na silnici ve směru na Světlou. Za ním pak odjelo další auto, které se hned nemohlo rozjet. Od té chvíle jsem strýčka už nikdy neviděla.“ (Marie Toufarová-Pospíšilová,  Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli, Pelhřimov 2012, str. 163-164).

Žijme tak, jako bychom dnes zemřít měli

Toufar byl odvezen v noci na 29. ledna 1949 do Valdic. Zde byl donucen k lživému přiznání, že zneužíval chlapce a několikrát také měl potvrdit a následně odvolat, že pohyb křížku zinscenoval sám nějakým mechanismem a šlo tedy o podvod. Toufar byl čtyři týdny mučen tak brutálně, že na jeho těle nebylo místa, na kterém by nebyly modré podlitiny. Díky iniciativě Stb byl zrealizován propagandistický film „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází“, v němž měl Toufar předvádět, jakým způsobem ovládal pohyb křížku nad svatostánku. Díky průzkumu Miloše Doležala byly odhaleny nové nepoužité záběry z tohoto natáčení, na němž Toufar vystupuje (nevyretušovaný) jako naprosto zlomený, zničený a utýraný člověk, jehož poslední hodina mu byla v onom okamžiku bližší než kdokoliv na světě. Hlavní odpovědnost za Toufarovo mučení nesl příslušník Stb Ladislav Mácha, který byl znám svými sadistickými metodami z předchozího případu „Fricová“. Měl na ní uplatňovat způsoby mučení z koncentračních táborů. Doležal ve své knize „Jako bychom dnes zemřít měli“ cituje Roberta Skerla z kanceláře náčelníka StB: „Po příjezdu do Valdic jsme vzali nosítka a šli pro Toufara, myslím až do cely. Pamatuji se, že Toufar vypadal strašně zle. Nepodobal se ani člověku. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, strahné rysy v obličeji, oteklé a rozpraskané rty a měl takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle, přesně řečeno byl celý žlutý. V obličeji měl nějaké modřiny, modřiny jsem viděl i na těle, pamatuji se, že především na rukou i stehnech, myslím i na zádech. Bylo mi jasné, že byl hodně zbit. Třásl se a pronášel jakési vzdechy. Zřejmě měl strašné bolesti. Všiml jsem si, že rukama si stále šahal na břišní krajinu. Prostě byl k nepoznání ve srovnání s tím, když jsme ho před měsícem zatýkali. Toufara jsme převáželi do státního sanatoria v Legerově ulici. Jeho jméno pokud vím během celého pobytu v nemocnici nepadlo. Na bílém prostěradle jeho tělesný stav vypadal ještě hůře než předtím.“ (str. 193). Toufar byl operován a do pár hodin po operaci zemřel. Dne 25. 2. 1949 skonal na stejném místě jako dvacet let po něm student Jan Palach. Jeho smrt je stejně symbolická jako smrt Jana Palacha, navíc ještě umocněná tragikou data – v den, kdy se slavil rudý Vítězný únor. Josef Toufar položil život za úkaz něčeho, co ani sám neviděl. Stal se smutnou obětí komunistického režimu, podobně jako další po něm. Slova „Žijme tak, jako bychom dnes zemřít měli“ jsou citací z jeho kázání v osudový den, kdy se udál Číhošťský zázrak. Není třeba dalšího komentáře, protože jeho oběť a utrpení, jeho celý životní příběh je výmluvný sám o sobě. Čest jeho památce.