Rozhovor s Janem Hladíkem, emeritním sólistou Janáčkovy opery, který získal ocenění Osobnost MČ Brno-sever

Publikoval 20.2.2018Aktuality, Kultura

Jaký byl váš začátek kariéry, proč jste se rozhodl jít zpívat nebo studovat zpěv?

Já jsem byl takový zvláštní člověk, pro normální lidi asi nenormální, protože tak, jak je někdo zapálený do sportu, tak já jsem byl odmalička zapálený do zpívání. Já jsem prostě pořád zpíval, šel jsem třeba pro mléko s konvičkou a do té konvičky jsem zpíval. A když už jsem potom byl trošku větší, tak jsem zpíval od kostelních sborů přes různé dětské sbory a potom jsem se dostal do divadla – jako do dětského sboru. Tam už jsem v osmi letech zpíval i třeba sólo v Lišce Bystroušce nebo podobně. A tam mě chytla opera. Moji rodiče, přestože maminka byla textilní dělnice a tatínek krejčí, milovali českou operu a operetu a chodili jsme dost často do divadla. Já jsem byl doslova zapálený. A prošel jsem vlastně takovým údobím od toho dětského sboru přes statování při mutaci ve výpomocném sboru až potom po gymnáziu – tenkrát jedenáctiletce, jsem se tedy hlásil na konzervatoř. Všichni, kdo mě znali, tak říkali „ty máš fenomenální hlas, to je bez problémů“. Přišel mi ale za týden papír „nedostatek hlasového materiálu a nemuzikálnost – nemůžete být přijat“. Šel jsem se tenkrát ptát za Gézou Fischerem, vedoucím oddělení, a měl jsem tu smůlu, že jsem měl ty černé tečky – můj otec byl živnostník a ty nesměli přijímat, takže tím to skončilo. Najednou jsem nevěděl, co budu dělat. Na rok jsem prodával v kobercích a tam jsem pro svoji pozdější hereckou praxi získal strašně moc informací. To, co jsem tam viděl, jak se ti lidé chovají při nákupu, to mi dalo velký základ. Po roce potom na JAMU profesor Wasserbauer zřizoval operní studio a chtěl, aby tam byl stabilní sbor. Já jsem se hlásil do toho konkursu na sbor. Bylo nás tam tenkrát strašně moc a mně jedinému říkali, abych zůstal, že mi hned oznámí výsledky. Potom si mě zavolali a říkali: „A proč vy nejdete studovat?“ Já jsem jim říkal po pravdě, jak to bylo s tou konzervatoří. Blížil se rok 68, takže už se to tak nebralo nebo mi fandili, že jsem byl talent od pánaboha nebo já nevím… A tak jsem šel na JAMU a vystudoval ji. Absolvoval jsem na svůj obor basový zpěv v 21 letech – to jsem byl prakticky basové dítě. A hned mě angažoval profesor Jílek do nově otevřeného divadla. Tam jsem začínal od malých, středních až po velké partie. Prožil jsem nádherné období svého života, protože vlastně se splnil můj sen, byl to můj koníček a bylo to moje všechno.

Vy jste ale měl ještě pozitivní vztah k operetě…

K té jsem měl vztah v rámci rodičů. Vlastně moje první vystoupení bylo v dětském sboru v Polské krvi. Tam zpívá sbor při dožínkách „ó Bože náš v nebesích, úrodu nám přej“. Z toho ale prakticky nevím nic, já jsem omdlel. Jak jsem viděl tu obrovskou záři na tom jevišti, k tomu ten zpěv a všechno, já jsem štěstím, jak se říká – nevím, jestli to někdo zažil jako já – byl úplně bez sebe. Tam jsem vlastně začal. Opereta mi byla bližší v mladších letech, protože se tam i mluvilo. Mnoha operním zpěvákům totiž bohužel není moc rozumět. To jsem se potom jako profesionál velice snažil, aby mi bylo rozumět každé slovo. To je totiž 99 % úspěchu. Protože proč by se měl člověk dívat jen na nějakého stojícího zpěváka s rukou na srdci, který vlastně předává informace v krásné melodii, ale ta postava není živá? Živost té postavy je nejen v tom, aby byl pravdivý psychofyzický projev, ale také aby bylo perfektně rozumět. To bylo moje krédo. A opereta mě lákala, protože v ní tenkrát – dnes už neexistuje, byli vynikající lidé. Já jsem měl to štěstí, že jsem s rodiči bydlel na Rooseveltově naproti dnešního Janáčkova divadla a blízko do Mahenky, tenkrát to byla opera a opereta tam hrála velké kusy. Tam jsem třeba viděl na schodech v třetím pořadí Mamzelle Nitouche s Oldřichem Novým, když řeknu dvacetkrát třicetkrát a čekal jsem na ten jeho slavný monolog Floridora a Célestina. A možná to mám zidealizované, ale vím, že tenkrát tam byl obrovský kádr výborných umělců.

Proč jste u té operety nezůstal? Co vás nalákalo k opeře?

Když jsem byl starší, takových šestnáct sedmnáct, uvědomil jsem si, že ta opera mě oslovuje jako taková důkladnější. A taky jsem tam měl mnoho vynikajících umělců, kteří mě oslovili

takovým způsobem, že mě to vzalo a do opery jsem byl blázen. Bavily mě hlavně komické postavy – třeba si vzpomenu na silvestrovského Lazebníka sevillského. Tehdy byla doba, kdy se všechno zpívalo česky. Když jsem nastoupil do divadla, už se začalo zpívat v originále. To už bylo velice náročné pro diváka, aby se zapojil do toho děje a rozuměl, o co se vlastně jedná. Aby to nebral jen tak v globále, ten má rád tu a ta zase toho. Kdežto třeba ten Lazebník na silvestra se hrál česky a byly povoleny komické vsuvky. To bylo vyprodané dlouho dopředu, na to se ti lidé strašně těšili. Zase ale musím říct, to byla jiná doba. Tam stačilo třeba říct „rozbil mně poslední talíř“ a diváci řvali, protože tenkrát nebyly talíře k dostání. Nebo „uklouzl na čočce“, no a tenkrát aby někdo dostal v obchodě čočku, to byly fronty. Dneska by se tomu nikdo nezasmál, protože čočky máte deset druhů. Navíc jsme tam vždycky dělali takovou vsuvku, že jsme parodovali nějakou písničku pop music, třeba Holky z naší školky. A to diváci velice brali. Takže to bylo takové, dá se říct operetní. A teď, než jsem šel před pěti lety do důchodu, tak už jsme dělali Cikánského barona, takže jsme už dělali přímo tento útvar. Navíc je mnoho vynikajících komických oper, třeba Lortzing Král a tesař, tam jsem dělal takového blbého starostu. Prostě moc rád jsem tyto partie dělal a moc mě to bavilo.

Oblíbené jste měl tedy komické role, ale vzpomínáte si i na nějaké patetické?

Dělal jsem všechny, třeba i Figara. Miloval jsem Janáčka, v takové Lišce Bystroušce jsem dělal od revírníka, což je úplně filozofická role, nebo Harašty k faráři. Miloval jsem Věc Makropulos, což už je úplně detektivní záležitost, tam jsem dělal doktora Kolenatého a toho jsem byl v roce 2002 nominovaný na Thalii. Bohužel mi tenkrát ušla o prsa, dostal to Kusnjer a já jsem byl druhý, ale prožil jsem krásné období, kdy jsme byli v Lánech u Havla a ten nás všechny nominované přijal. Nebo Fotis v Řeckých pašijích od Martinů, Síla osudu – dělal jsem pátera Guardiana, prostě všechno možné. Nebo když si vzpomenu na další Janáčkovy nebo Smetanovy opery. Třeba v Prodané nevěstě jsem prošel od Indiána přes Míchu až po Kecala.

A co Rusalka?

Vodníka jsem dělal poprvé na JAMU a potom mnohokrát v divadle. A taky jsem s ním hostoval – v Olomouci nebo v Ostravě. Ve Figarově svatbě jsem dělal třeba v mládí Figara a potom už jeho taťku doktora Bartola, a to už jsem dělal třeba i v Národním divadle jako host. Takže těch oper bylo strašně moc.

Jaké je podle vás brněnské publikum?

Musím říct, že jsem byl v divadle 48 let jako sólista, což je strašně dlouhá doba. Měl jsem to štěstí, že jsem neměl žádné zdravotní potíže a netrpěl jsem hypochondrií, takže jsem prošel krásným obdobím. A zažil jsem to výborné období, kdy opera strašně moc hrála. Hráli jsme i dvakrát v týdnu. Takže to, co se hraje dnes, to už je pár představení za měsíc, kdežto tenkrát jich bylo strašně moc. A taky sólistický ansámbl, třeba když já jsem přišel do divadla, byl 40 sólistů. Všechny i ty velké role jako Dalibor, Jeník, Rusalka byly třikrát obsazené. Kdežto dnes je ten soubor malý a sólisté jsou hlavně na volné noze, kdy jeden den hrají v Ostravě, jeden den v Olomouci, další den v Praze… Je to prostě úplně jiný systém.