Proboha, pošlete něco k jídlu…! Vzpomínka na oběti holocaustu

Publikoval 1.1.2018Úvahy

„Když začaly první registrace na transporty, nedělal si můj otec žádné iluze. Obešel své klienty, kterým předtím pomáhal rozvést s jejich židovskými ženami – šlo většinou o lékaře, kteří kvůli svým ženám přišli o pacienty „na pokladnu“, a také o státní zaměstnance, kteří byli vystaveni různým šikanám. Otec jim všem nabídl, že se přičiní o obnovu soudního řízení, že dokáže, že se rozvedli v pominutí smyslů a že chtějí rozvod zrušit. V několika případech se to povedlo, protože čeští soudci mu šli na ruku – chápali rovněž, že by ženy byly vydány na milost a nemilost. V jednom případě uražená a hrdá žena tuto komedii odmítla, dokonce se od svého muže a dětí odstěhovala. Pamatuji se, že tatínek ještě v noci k této nám blízké rodině běžel a snažil se je přemluvit. Nepodařilo se, žena skončila v Osvětimi a rodina byla navždy těžce poznamenána její smrtí.“ (citováno: Anna Tučková, Byla jsem míšenec I. stupně, Terezínské studie a dokumenty, Praha 1999, s. 122)

Židé se v našem městě a jeho okolí nacházeli již od středověku. V polovině 15. století byli dekretem krále Ladislava Pohrobka vykázáni za brány všech královských měst. Tato situace trvala až do poloviny 19. století. Židé přebývali za hradbami v blízkosti dnešního Hlavního nádraží. Během 17. století dostala židovská komunita povolení výjimečného vstupu do města na trhy. Vstupovali tzv. Židovskou bránou, která se nacházela v ústí ulice Masarykova. Během dvoudenních trhů mohli Židé přespávat pouze v hostinci nedaleko brány. Židé byli vnímáni jako nechtění obyvatelé a měli velmi malá práva. Tento postoj přežíval již z dob raného křesťanství a vrcholil vlnami pogromů ve středověku i v novověku. V tomto období se obecně věřilo, že za ukřižování Ježíše Krista nesou všichni Židé kolektivní vinu. Role Židů ve společnosti byla démonizována a tradovalo se, že pořádají rituální vraždy (poslední z této série byl případ Hilsneriády) a znesvěcují svátosti. Díky pogromům na Židy v německých oblastech se Židé objevovali i na Brněnsku, které bylo pro ně v tomto ohledu méně rizikové.  V roce 1849 se po velmi dlouhé době dočkali oproštění od různých omezení. Nyní se mohli svobodně pohybovat, uzavírat sňatky a provozovat všechna řemesla. Krátce na to začali svobodně nakupovat pozemky a pomalu začal vzrůstat vliv některých židovských rodin v oblasti průmyslu.

Na Křenové se v roce 1853 počala stavět novodobá synagoga a v roce 1859 byla založena plnoprávná židovská obce. V polovině 19. století se nacházelo ve městě Brně již více než dva tisíce Židů. Židé se konečně mohli začleňovat do společnosti – na začátku 20. století se tak začaly vydávat první židovské noviny (Jüdische Volksstimme), a protože v této době byl již počet židovského obyvatelstva vyšší než 7 tisíc, inicioval se i vznik další synagogy, která byla situována v místech, kde se dnes nachází Úrazová nemocnice. Nárůst židovských obyvatel ještě gradoval, před rokem 1938 bydlelo v Brně více než 12 tisíc Židů. Během první republiky začaly intenzivněji prosakovat z Německa protižidovské postoje a s nastupujícím protektorátem se protižidovské nálady začaly ještě stupňovat. Židé se většinou marně snažili odstěhovat ze Sudet do vnitrozemí (Praha, Ostrava, Brno). Proti těmto židovským uprchlíkům se u nás pořádaly demonstrace. Židé byli cílem českých fašistů, kteří na ně organizovali pogromy, násilně je napadali na ulicích a vypalovali jejich synagogy. Na základě norimberských zákonů byla jasně ustanovena kritéria příslušnosti k židovskému národu a později, od r. 1941, byli Židé označováni žlutými hvězdami. Nesměli se zúčastňovat jakéhokoliv veřejného života, uzavíraly se pro ně školy, nakupovat mohli pouze dvě hodiny denně a pouze některé potraviny, měli velmi omezené možnosti pro používání hromadné dopravy, museli odevzdat rozhlasové přijímače, gramofony, desky, šicí stroje… Žili ve strachu z přísných trestů, které jim hrozily za porušení mnohých nařízení.

Započala také důkladná evidence veškerého židovského obyvatelstva jako příprava na deportace. Ve vybraných městech vznikla tzv. shromaždiště, kde byli Židé zaevidováni a odkud byli posléze transportováni do koncentračních táborů ve východní Evropě, Polsku a Německu. Většinou se domů již nevrátili. Ze shromaždiště často putovali nejdříve do cizích bytů, v nichž žilo několik židovských rodin najednou (takové byty se nacházely často ve Třídě Kapitána Jaroše). Luxusní byty Židů na Cejlu, Francouzské, Hvězdové a jiných ulicích v dnešních městských částech Brno-sever a Brno-střed běžně obdrželi zástupci nacistického zřízení za zásluhy. Brněnské shromaždiště se nacházelo v budově dnešní ZŠ Merhautova 37.

„Babička byla zařazena do transportu Ap Brno, který jel 31. března do Terezína. Bylo jí téměř 70 let a měla jsem dojem, že si snad ani neuvědomuje, co ji čeká. Do malých kastrůlků si usmažila máslovou jíšku – budu ji potřebovat do polévek, jistě je nebudou dělat na másle! Přinesla jsem jí svůj lyžařský svetr, chtěla mi dát své zbylé šperky. Avšak tatínek nedovolil. „Chodila se svými brilianty do kavárny, brněnští Němci  – esesákem se stal i její zahradník z Hlinek – jistě vědí, že je má, nestálo by to za to. Ať  je raději odevzdá, jde přece o život ne o majetek,“ řekl. Mrzelo ji to. Na prstýncích a náušnicích jí vždy záleželo. Šla jsem s ní k Sammelstelle, nemohla jet tramvají a ve svých malých ručkách by zavazadla neunesla ani v lepších dobách. Byla to cesta na kalvárii, neustále jsme se zastavovaly a babička brebentila jako kdysi. Když jsme však došly k vratům školy, kde byli Židé koncentrováni, babička najednou zmlkla a podívala se na mne fialkovýma očima, které vždycky všichni obdivovali. „Teď se rozloučíme – já už se nevrátím,“ řekla a já jsem pochopila, že moje zmatená a pošetilá babička dobře ví, že jde na smrt. Dala jsem jí do kapsy několik prázdných korespondenčních lístků s naší adresou. Vrátil se jen jediný, celý zablácený – babička jej zřejmě vyhodila z dobytčího vagonu na cestě do Treblinky. Byla na něm roztřesená věta: „Um Gotteswillen, schickt etwas zum essen! (Proboha pošlete něco k jídlu!) Někdo zřejmě lístek u trati našel a hodil jej do schránky. Bylo to marné přání – do Treblinky, kde 19. října skončila její pouť, se stejně nic posílat nedalo. Představa, že moje voňavá, krajková babička jede v páchnoucím vagoně a umírá hlady, je pro mne dosud noční můrou.“(citováno: Anna Tučková, Byla jsem míšenec I. stupně, Terezínské studie a dokumenty, Praha 1999, s. 123).

Byly takové osoby, které by ze zdravotních důvodů transport nemohly zvládnout. Tito lidé byli uskladněni v nějaké hrůzné místnosti ve škole a na pryčnách zde čekali na smrt. Z Merhautovy 37 jezdila tajná noční tramvaj, která Židy vozila oklikami přes celé město až k Hlavnímu nádraží, odkud byli ve vagonech převáženi do koncentračních táborů. Odsun židovského obyvatelstva se děl potichu, plíživě a děsivě. Dne 27. 1. 2017 si budeme připomínat Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Chci na tomto místě apelovat, abychom nikdy nezapomněli na pohnutý osud lidí, kteří ještě poměrně nedávno spoluutvářeli naši společnost a vtiskovali jí svébytný charakter, který byl obohacením pro všechny. Snahy o vytváření unifikované společnosti bez přesahu jsou vždy utopií a pokud se tu a tam vynoří ze společenského dna, měli bychom je umět na základě kolektivní paměti jasně odsoudit.