Na každém rohu noci planou ohnivci

Ale tam na poušti je osolené místo

Kde hořel keř za bílého dne

Tam popelavé peří ztrácí holubice

A to je místo, kde keř dohořívá

Tam ukázal se anděl říkal v plameni

A mluvil slova s popelem teď vítr

Na všechny strany stud náš roznáší

Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi

Zpívala bolest sama a už nevzlétne

Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu

Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed

/Jan Skácel: Hořící keř/

 

V lednu si připomínáme výročí úmrtí studenta Jana Palacha. Ráda bych zde věnovala pár slov jeho památce.

Jan Palach se narodil jako druhý syn do evangelické rodiny ve Všetatech. V jeho dětství se formovala jeho povaha –  byl velmi citlivý k jakémukoliv ubližování živým tvorům. Na základní škole nevykazoval žádné nadprůměrné výsledky, avšak nepatřil ani mezi pomalé žáky. Janovou asi nejoblíbenější činností bylo čtení knih. Měl také velký zájem o české dějiny – rád naslouchal vyprávění svého otce o významných postavách české historie – Janu Husovi a Janu Žižkovi. Po ukončení studia na mělnickém gymnáziu se Jan rozhodl studovat v Praze. Studoval nejdříve ekonomii na Vysoké škole ekonomické a později přestoupil na obor filosofie na FF UK. Na konci prvního ročníku ekonomie (v roce 1967) se zúčastnil brigády v Sovětském svazu, což na něj velmi zapůsobilo. Podle dochovaných dopisů byl zvláště překvapený z „ovzduší strachu a obav mezi lidmi“. V roce 1968, došlo k rezignaci Antonína Novotného – prvního tajemníka KSČ a nástupu Alexandera Dubčeka („Socialismus s lidskou tváří“). Ve společnosti začala prosakovat určitá dosud zapomenutá atmosféra svobody. Jan Palach se o tyto změny velmi zajímal a angažoval se ve studentských diskuzích. Když 21. 7. 1968 začala okupace Československa, spěchal do Prahy a postupně dokumentoval situaci – fotografoval různé milníky událostí, a také rozmlouval s vojáky. Jiří Lederer ve své studii „Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta“ výstižně zmiňuje tento rozhovor se sovětským vojákem:

Jan: Proč jste sem přijeli? A proč doma utlačujete různé národnosti?

Voják: Jak to můžete vědět, že se u nás utlačují národnosti?

Jan: Snadno.

Voják: No, jak to můžete vědět?

Jan: A jak vy můžete vědět, že je u nás kontrarevoluce?

Na podzim se Jan zúčastnil studentské stávky, během níž proběhla řada intelektuálních a politických debat, které v něm formovaly a usazovaly postoj, že společnost je potřeba vyprovokovat nějakým velkým činem.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 ve 14:30 se nacházel Jan Palach před budovou Národního muzea. Z bílého kbelíku na sebe vylil několik litrů benzínu a pak se zapálil. Hořel jako pochodeň. Sám se tak také pojmenoval v dopisech, které rozeslal krátkou chvíli předtím:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

  1. Okamžité zrušení cenzury,
  2. Zákaz rozšiřování „Zpráv“

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupá-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

P.S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.“

Za tři dny po svém činu Jan Palach umírá v nemocnici v Legerově ulici. Okamžitě po jeho smrti se mladí lidé začínají spojovat a utváří se spontánní shromáždění. Dvacátého ledna se před Filosofickou fakultou konala demonstrace s hlavním heslem „Věrni zůstaneme!“ Po celé zemi se postupně rozšířil zájem o Jana Palacha, rozpoutaly se hladovky, demonstrace a různé protesty. Snad největší, ale zároveň velmi poklidnou a důstojnou manifestací se stal samotný pohřeb Jana Palacha, který se uskutečnil 25. 1. 1969. Zúčastnily se ho desítky tisíc lidí, kteří nebyli lhostejní k Palachovu činu. Přestože si národ uvědomoval hluboké rozměry Palachova činu, který ho řadil po bok národních velikánů jako byl Sv. Václav, Jan Hus a Jeroným Pražský, normalizace se objevila ve dveřích. Komunistický režim skončil až revolucí v listopadu 1989, ale je jisté, že tento jeho pád zažehla již Palachova pochodeň. Čím může Palachův čin promlouvat dnes? Palach je hrdina, který měl obrovskou odvahu položit svůj život za druhé a za svou zemi. K naší zemi prožíval hlubokou lásku. Na Janovi Palachovi je obdivuhodná schopnost radikálně a naprosto bezprostředně reagovat na společenskou situaci, kterou vnímal velmi negativně. Tato bezprostřednost je jistě spjatá s tím, že je charakteristická pro mladé lidi, a proto zůstává stále aktuální. Palachův čin je tak transcendentální a přesahuje místo, čas i společenskou situaci. Promlouvá k nám jasně a stručně: nikdy se jako národ nenechejme zlomit.

Foto: Archív bezpečnostních složek